Přidal
Přidal Josef Kyncl
, 28. prosinec 2014
Z deníku Josefa Musila z Velké
války - část 12. (závěr)
Pokračování z
11. části
• 3. května v noci dohonil nás parník President
Grant vezoucí šestý pluk a generála Syrového. Odpoledne za horka zvedáme kotvy
za zvuků hudby, loučíme se s přístavem i Grantem. Následující den přejíždíme 16.
rovnoběžku a dovídáme se, že slunce v této roční době vznáší se nám kolmo nad
hlavou. Současně máme první pohřeb. Zemřel bratr Škvorec. Vlajka stažena do půl
žerdi, kolem plující loď činí tak rovněž. Večer loď zmírnila, za smutečního
zvuku hudby byla rakev přenesena na koberec při okraji paluby. Po projevu
plukovníka Kroutila za zvuků hymny a čestné salvy byla spuštěna rakev zatížená
řetězem po prkně do hlubiny. Byli přítomni též důstojníci posádky parníku. Prvý
bratr, který nedojel.
V následujících dnech vál vítr, který poměrně
mírnil horko a 8. května se proměnil v bouři a déšť, který příjemně ochladil.
• 9. května se probouzíme v zelené zátoce
Singapure. Malajci krouží kolem parníku, nabízejí ovoce, lastury, papoušky,
opice. Hodí-li se do vody peníze, vyskočí z loďky a vyloví je, dokáží to i malí
kluci. Tento anglický přístav leží na ostrově deset kilometrů dlouhém na druhé
rovnoběžce. Město je rozdělené podle národností: Angličané, Malajci, Klinga,
Matabar. Má 160 tisíc obyvatel, ze tří čtvrtin mužů. Číňanů je 90 tisíc, Malajců
25 tisíc, Evropanů asi tři tisíce. Přístav má velké doky a sklady uhlí.
Obchoduje se s olovem, gutaperčou, pepřem, ságem, kávou, ovocem, rýží, bambusem,
rákosem, petrolejem, uhlím. Průplav mezi Singapurem a poloostrovem Malaka je
pouze 460 metrů široký, a tak je přístav chráněn. Mohli jsme se vystřídat v
prohlídce města a okolí. Zajímaly nás vesnické domky – ve vodě na kůlech.
Kupovali jsme levně výborné ananasy a banány. Skupina našich zašla k vesnici a
někdo z rozpustilosti hodil kámen po posvátných opicích. Jeden vesničan to
spatřil a hned byli hoši obklopeni zuřivými domorodci s kameny v rukou. Naštěstí
se přiblížila anglická hlídka a zachránila výtržníky.
Denně pereme propocené prádlo a loď je jím
ověšena, uschne za několik minut. Chodíme po palubě co nejméně oblečeni, proto
místní noviny píší na adresu spojenců, že jsme hrdinně bojovali za jejich zájmy,
a teď prý nás vezou domů polonahé. Loď je u samého břehu, můžeme svobodně ven,
ale vycházky omezujeme na večer. Při 49 stupních procházet se v soukenné
uniformě a vysokých botách je nemožné. V bílých plátěných šatech by to bylo
snesitelnější. Koupání v moři je zakázané. Před časem tu byl bratr z prvního
pluku pokousán žralokem a nedávno domorodec. Zajímavé, že nikdo tu nežebrá,
každý se živí obchodem nebo řemeslem. Nejsympatičtější je typ černých Indů,
útlých a jako vysoustruhovaných z černého ebenu. Nosí bílé tuniky otočené kolem
těla, chodí vzpřímeně a hrdě jako králové, stejně tak ženy. Na rozdíl od
afrických černochů mají úzké rty krvavě zbarvené od bethelu, jejž neustále
přežvykují.
• 11. května odjíždíme. V dálce pozorujeme
korálové atoly, potom je vystřídají ostrovy s hustými lesy. V noci nás příjemně
ochladila bouře s lijákem. Bývají prý tu ohromné bouře a vlny až 15 metrů
vysoké. Na palubu spadl velký netopýr, kaloň jedlý. Ještě ráno rýsovaly se na
jihu břehy Sumatry, v poledne jsme už na širém moři. Pozorujeme hravé delfíny.
Sílí vítr, loď se houpe, mnohým je nevolno, sám odolávám.
• 14. května skočil nemocný bratr přes palubu,
patrně zešílel.
• 16. května přibližují se břehy Cejlonu s hustými
lesy. Odpoledne kotvíme před přístavem, do kterého vjíždíme ráno 17. května –
Colombo. Přístav chrání umělá hráz, pořízená za 4,5 milionu amerických dolarů. U
vjezdu sedí na hrázi strážci s puškami a zabraňují žralokům vplout do přístavu.
Průměrná roční teplota je tu 27 stupňů. Po přístavišti se procházejí kromě
Evropanů Arabové v burnusech a fezech, Indové v turbanech, Parsové se žlutou
vysokou čepicí. Tmaví Singalerové jsou pěkně rostlí, ženy graciosní, nesmělé.
Maurové jsou nejinteligentnější a nejbohatší. Radiové jsou ubožáci. Odtud se
vyvážejí sloni a jejich kly, ebenové dřevo, drahokamy, želvovina, perly, železná
ruda, antracit a čaj. V městě je mnoho nádherných chrámů různých církví. V
jednom ochraňují Budhův zub, šest centimetrů dlouhý. Pozoruhodný je nádherný
park a muzeum. Z Čech se sem dovážel slad a jablonecké zboží. Na loď se nabírá
voda, umělý led a uhlí. Černoši, kteří nosí uhlí v rohožových pytlích, se vesele
baví a nespěchají. V poledne jim ženy přinášejí oběd zabalený v listech. Muži
nabírají rýži, politou jakousi šťávou, holýma rukama. Nádobí nemusí umývat.
Druhý den nás opět dohonil President Grant s šestým plukem.
• 19. května odjíždíme. Počasí je snesitelné,
teplota vzduchu 29,5 stupně, teplota vody 31 stupňů. Strava je jednotvárná:
fazole, hrách, rýže a špatný guláš z konzerv, také vydatné pocení nás zeslabuje.
Do moře hodili z lednice 40 zkažených prasat.
• 26. května v noci proplouváme kolem Adenu.
Teplota vzduchu stoupá na 30,5 stupně, teplota vody je 31 stupňů, vítr zesiluje.
• 30. května vjíždíme do malého přístavu Suezu,
orientálního města. Odpoledne pokračujeme kolem pobřeží do kanálu 160 kilometrů
dlouhého, 110 metrů širokého a 11 metrů hlubokého. Jím se zkrátila cesta z Indie
do Evropy o 37 dnů. Tvůrce kanálu, francouzský inženýr Lesseps začal stavbu roku
1859 a kanál byl dokončen za 10 let, dostal se však pod vládu Angličanů. Naše
lodní šrouby nemohou pracovat v měském kanálu, proto nás táhne malý parník.
Přenocujeme v Hořkém jezeře, jímž kanál protéká. V jezerech se také vyhýbají
lodě. V noci onemocnělo asi 500 lidí po požitých konzervách, dostáváme injekce.
Následky otravy jsem pociťoval ještě doma.
• 27. května. Dnes byla cesta rozmanitější, kanál
je lemován stuhou zeleně, oko rádo spočine na stromech v oázách a velbloudí
karavaně. Nad námi krouží aeroplán, zvolna doplouváme do přístavu Port Said.
Plno krámků a stánků s křičícími Araby. Večer hrála kapela a zpíval sbor u
našeho konzula pro diplomaty.
• 2. června vystoupila naše tělocvičná skupina s
dvě stě padesáti cvičenci a kapelou pro veřejnost. Úspěch byl veliký a sklidili
jsme uznání u guvernéra. Tak jsme zvítězili i na africkém kontinentě!
• 3. června 1920 při odjezdu anglické válečné lodi
hrála hudba anglickou hymnu a posádka vzdávala čest. Náš konzul u Lessepsova
pomníku mával, arabští kluci nás provází kus po břehu a křičí: „Nastar!“ Cesta
Středozemním mořem rychle ubíhala, neboť nás hnal vítr a silně kymácel lodí.
Příští den jsme spatřili Krétu.
• 5. června se konal druhý pohřeb našeho bratra,
takřka na prahu domova. Úbytek byl cestou nahrazen několika porody. K večeru nás
zastihla bouře a způsobila mořskou nemoc téměř u všech, u mne poprvé. Pozdravili
jsme z dálky břehy Istrie s vojenským přístavem Pulou a viděli Miramare s
pověstným habsburským zámečkem.
• 7. června 1920 jsme dorazili do pustého přístavu
Terstu. Byla skončena námořní plavba 18518 km za 46 dnů. Staral se o nás bratr
konzul Šeba. Napřed vystupovaly rodiny, potom 4. a 5. pluk a naposledy
dělostřelectvo. Obtíženi šavlí, puškou a kufříkem sestupovali jsme z výšky
střechy dvouposchoďového domu po příkrých schodech na přístaviště a ubírali se k
připravenému vlaku. Byli jsme vzrušeni odjezdem na Lublaň v bratrské Jugoslavii
a potom jsme jeli krásnou krajinou na Štýrský Hradec. Byla zřejmá bída Rakušanů,
děti prosily o chléb a muži o cigarety.
• 11. června 1920 na stanici Horní Dvořiště
ocitáme se prvně na půdě Československé republiky, v místě, kde před půldruhým
rokem také poprvé stanul její první president Osvoboditel T. G. M.
Nikdo se nestyděl za slzy, mnozí klekali a líbali
„zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj, matku mou.“ Cítili jsme
to, co po čase vystihl Jaroslav Seifert:
„Z těch obloh, které viděl jsem,
když procházel jsem cizí kraje,
ta, kterou nese naše zem,
nejsladší ze všech obloha je.
Z těch písní, které slyšel jsem,
když procházel jsem cizí kraje,
nejdražší jsou, jež naše zem
na ústech lidu rozehraje.“
Cíle je dosaženo, jistě nás čeká jen štěstí,
radost! Nikdo nemohl tušit, že nás čeká také žal, trápení, neštěstí. Za čtvrt
století se budu vracet znovu do osvobozené vlasti – z Buchenwaldu!
K večeru jsme dojeli do Českých Budějovic, kde
jsme ve vlaku přenocovali. Odtud jsem mohl poslat domů radostný telegram.
• 12. červa 1920 ráno jsme dojeli do vyzdobené
Prahy, chystající se na Sokolský slet. Už cestou nás pozdravovali máváním lidé
pracující na polích, v Praze nás vítá hudba, řeči a už kráčíme řadami Sokolů,
děvčat v krojích a občanstva. Z Wilsonova nádraží do Černínských kasáren nás
provázela jen radost a láska. Následující den přijel mne přivítat švagr a
ubezpečit, že všichni drazí jsou zdrávi. Odvezl můj kufr, naplněný upomínkami,
novinami a knížkami, vydanými naším vojskem v Rusku, jako výbor z Nerudy,
Machara, Bezruče aj.
• 15. června 1920 v objetí šedivého otce, obou
sester a švagrů, dokončil jsem bez pěti měsíců pětileté odloučení a daleké
putování. Co jsem cítil, vystihl milý krajan, maršovický Petr Křička:
„Tak nikde na světě mi skřivánek nezazpívá,
tak nikde nepohladí mne douškou mateří mez!“
Josef Musil s kamarády
Josef Musil v zákopu
Končí vzpomínky našeho strýčka na válku a ruské
legie. Další zlé roky prožil v Buchenwaldu. Děkujeme Pánu Bohu za to, že se
vrátil a byl našim rodinám ve všem vzorem. Za vděčné synovce a neteře Milada
Hubená, Krouna
Mgr. Josef Kyncl
1085 Přečteno ·
|