Z deníku Josefa Musila z Velké války - část 12. (závěr)

Pokračování z 11. části

• 3. května v noci dohonil nás parník President Grant vezoucí šestý pluk a generála Syrového. Odpoledne za horka zvedáme kotvy za zvuků hudby, loučíme se s přístavem i Grantem. Následující den přejíždíme 16. rovnoběžku a dovídáme se, že slunce v této roční době vznáší se nám kolmo nad hlavou. Současně máme první pohřeb. Zemřel bratr Škvorec. Vlajka stažena do půl žerdi, kolem plující loď činí tak rovněž. Večer loď zmírnila, za smutečního zvuku hudby byla rakev přenesena na koberec při okraji paluby. Po projevu plukovníka Kroutila za zvuků hymny a čestné salvy byla spuštěna rakev zatížená řetězem po prkně do hlubiny. Byli přítomni též důstojníci posádky parníku. Prvý bratr, který nedojel.

V následujících dnech vál vítr, který poměrně mírnil horko a 8. května se proměnil v bouři a déšť, který příjemně ochladil.

• 9. května se probouzíme v zelené zátoce Singapure. Malajci krouží kolem parníku, nabízejí ovoce, lastury, papoušky, opice. Hodí-li se do vody peníze, vyskočí z loďky a vyloví je, dokáží to i malí kluci. Tento anglický přístav leží na ostrově deset kilometrů dlouhém na druhé rovnoběžce. Město je rozdělené podle národností: Angličané, Malajci, Klinga, Matabar. Má 160 tisíc obyvatel, ze tří čtvrtin mužů. Číňanů je 90 tisíc, Malajců 25 tisíc, Evropanů asi tři tisíce. Přístav má velké doky a sklady uhlí. Obchoduje se s olovem, gutaperčou, pepřem, ságem, kávou, ovocem, rýží, bambusem, rákosem, petrolejem, uhlím. Průplav mezi Singapurem a poloostrovem Malaka je pouze 460 metrů široký, a tak je přístav chráněn. Mohli jsme se vystřídat v prohlídce města a okolí. Zajímaly nás vesnické domky – ve vodě na kůlech. Kupovali jsme levně výborné ananasy a banány. Skupina našich zašla k vesnici a někdo z rozpustilosti hodil kámen po posvátných opicích. Jeden vesničan to spatřil a hned byli hoši obklopeni zuřivými domorodci s kameny v rukou. Naštěstí se přiblížila anglická hlídka a zachránila výtržníky.

Denně pereme propocené prádlo a loď je jím ověšena, uschne za několik minut. Chodíme po palubě co nejméně oblečeni, proto místní noviny píší na adresu spojenců, že jsme hrdinně bojovali za jejich zájmy, a teď prý nás vezou domů polonahé. Loď je u samého břehu, můžeme svobodně ven, ale vycházky omezujeme na večer. Při 49 stupních procházet se v soukenné uniformě a vysokých botách je nemožné. V bílých plátěných šatech by to bylo snesitelnější. Koupání v moři je zakázané. Před časem tu byl bratr z prvního pluku pokousán žralokem a nedávno domorodec. Zajímavé, že nikdo tu nežebrá, každý se živí obchodem nebo řemeslem. Nejsympatičtější je typ černých Indů, útlých a jako vysoustruhovaných z černého ebenu. Nosí bílé tuniky otočené kolem těla, chodí vzpřímeně a hrdě jako králové, stejně tak ženy. Na rozdíl od afrických černochů mají úzké rty krvavě zbarvené od bethelu, jejž neustále přežvykují.

• 11. května odjíždíme. V dálce pozorujeme korálové atoly, potom je vystřídají ostrovy s hustými lesy. V noci nás příjemně ochladila bouře s lijákem. Bývají prý tu ohromné bouře a vlny až 15 metrů vysoké. Na palubu spadl velký netopýr, kaloň jedlý. Ještě ráno rýsovaly se na jihu břehy Sumatry, v poledne jsme už na širém moři. Pozorujeme hravé delfíny. Sílí vítr, loď se houpe, mnohým je nevolno, sám odolávám.

•  14. května skočil nemocný bratr přes palubu, patrně zešílel.

• 16. května přibližují se břehy Cejlonu s hustými lesy. Odpoledne kotvíme před přístavem, do kterého vjíždíme ráno 17. května – Colombo. Přístav chrání umělá hráz, pořízená za 4,5 milionu amerických dolarů. U vjezdu sedí na hrázi strážci s puškami a zabraňují žralokům vplout do přístavu. Průměrná roční teplota je tu 27 stupňů. Po přístavišti se procházejí kromě Evropanů Arabové v burnusech a fezech, Indové v turbanech, Parsové se žlutou vysokou čepicí. Tmaví Singalerové jsou pěkně rostlí, ženy graciosní, nesmělé. Maurové jsou nejinteligentnější a nejbohatší. Radiové jsou ubožáci. Odtud se vyvážejí sloni a jejich kly, ebenové dřevo, drahokamy, želvovina, perly, železná ruda, antracit a čaj. V městě je mnoho nádherných chrámů různých církví. V jednom ochraňují Budhův zub, šest centimetrů dlouhý. Pozoruhodný je nádherný park a muzeum. Z Čech se sem dovážel slad a jablonecké zboží. Na loď se nabírá voda, umělý led a uhlí. Černoši, kteří nosí uhlí v rohožových pytlích, se vesele baví a nespěchají. V poledne jim ženy přinášejí oběd zabalený v listech. Muži nabírají rýži, politou jakousi šťávou, holýma rukama. Nádobí nemusí umývat. Druhý den nás opět dohonil President Grant s šestým plukem.

• 19. května odjíždíme. Počasí je snesitelné, teplota vzduchu 29,5 stupně, teplota vody 31 stupňů. Strava je jednotvárná: fazole, hrách, rýže a špatný guláš z konzerv, také vydatné pocení nás zeslabuje. Do moře hodili z lednice 40 zkažených prasat.

• 26. května v noci proplouváme kolem Adenu. Teplota vzduchu stoupá na 30,5 stupně, teplota vody je 31 stupňů, vítr zesiluje.

• 30. května vjíždíme do malého přístavu Suezu, orientálního města. Odpoledne pokračujeme kolem pobřeží do kanálu 160 kilometrů dlouhého, 110 metrů širokého a 11 metrů hlubokého. Jím se zkrátila cesta z Indie do Evropy o 37 dnů. Tvůrce kanálu, francouzský inženýr Lesseps začal stavbu roku 1859 a kanál byl dokončen za 10 let, dostal se však pod vládu Angličanů. Naše lodní šrouby nemohou pracovat v měském kanálu, proto nás táhne malý parník. Přenocujeme v Hořkém jezeře, jímž kanál protéká. V jezerech se také vyhýbají lodě. V noci onemocnělo asi 500 lidí po požitých konzervách, dostáváme injekce. Následky otravy jsem pociťoval ještě doma.

• 27. května. Dnes byla cesta rozmanitější, kanál je lemován stuhou zeleně, oko rádo spočine na stromech v oázách a velbloudí karavaně. Nad námi krouží aeroplán, zvolna doplouváme do přístavu Port Said. Plno krámků a stánků s křičícími Araby. Večer hrála kapela a zpíval sbor u našeho konzula pro diplomaty.

• 2. června vystoupila naše tělocvičná skupina s dvě stě padesáti cvičenci a kapelou pro veřejnost. Úspěch byl veliký a sklidili jsme uznání u guvernéra.  Tak jsme zvítězili i na africkém kontinentě!

• 3. června 1920 při odjezdu anglické válečné lodi hrála hudba anglickou hymnu a posádka vzdávala čest. Náš konzul u Lessepsova pomníku mával, arabští kluci nás provází kus po břehu a křičí: „Nastar!“ Cesta Středozemním mořem rychle ubíhala, neboť nás hnal vítr a silně kymácel lodí. Příští den jsme spatřili Krétu.

• 5. června se konal druhý pohřeb našeho bratra, takřka na prahu domova. Úbytek byl cestou nahrazen několika porody. K večeru nás zastihla bouře a způsobila mořskou nemoc téměř u všech, u mne poprvé. Pozdravili jsme z dálky břehy Istrie s vojenským přístavem Pulou a viděli Miramare s pověstným habsburským zámečkem.

• 7. června 1920 jsme dorazili do pustého přístavu Terstu. Byla skončena námořní plavba 18518 km za 46 dnů. Staral se o nás bratr konzul Šeba. Napřed vystupovaly rodiny, potom 4. a 5. pluk a naposledy dělostřelectvo. Obtíženi šavlí, puškou a kufříkem sestupovali jsme z výšky střechy dvouposchoďového domu po příkrých schodech na přístaviště a ubírali se k připravenému vlaku. Byli jsme vzrušeni odjezdem na Lublaň v bratrské Jugoslavii a potom jsme jeli krásnou krajinou na Štýrský Hradec. Byla zřejmá bída Rakušanů, děti prosily o chléb a muži o cigarety.

• 11. června 1920 na stanici Horní Dvořiště ocitáme se prvně na půdě Československé republiky, v místě, kde před půldruhým rokem také poprvé stanul její první president Osvoboditel T. G. M.

Nikdo se nestyděl za slzy, mnozí klekali a líbali „zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj, matku mou.“ Cítili jsme to, co po čase vystihl Jaroslav Seifert:

„Z těch obloh, které viděl jsem,

když procházel jsem cizí kraje,

ta, kterou nese naše zem,

nejsladší ze všech obloha je.

Z těch písní, které slyšel jsem,

když procházel jsem cizí kraje,

nejdražší jsou, jež naše zem

na ústech lidu rozehraje.“

Cíle je dosaženo, jistě nás čeká jen štěstí, radost! Nikdo nemohl tušit, že nás čeká také žal, trápení, neštěstí. Za čtvrt století se budu vracet znovu do osvobozené vlasti – z Buchenwaldu!

K večeru jsme dojeli do Českých Budějovic, kde jsme ve vlaku přenocovali. Odtud jsem mohl poslat domů radostný telegram.

• 12. červa 1920 ráno jsme dojeli do vyzdobené Prahy, chystající se na Sokolský slet. Už cestou nás pozdravovali máváním lidé pracující na polích, v Praze nás vítá hudba, řeči a už kráčíme řadami Sokolů, děvčat v krojích a občanstva. Z Wilsonova nádraží do Černínských kasáren nás provázela jen radost a láska. Následující den přijel mne přivítat švagr a ubezpečit, že všichni drazí jsou zdrávi. Odvezl můj kufr, naplněný upomínkami, novinami a knížkami, vydanými naším vojskem v Rusku, jako výbor z Nerudy, Machara, Bezruče aj.

• 15. června 1920 v objetí šedivého otce, obou sester a švagrů, dokončil jsem bez pěti měsíců pětileté odloučení a daleké putování. Co jsem cítil, vystihl milý krajan, maršovický Petr Křička:

„Tak nikde na světě mi skřivánek nezazpívá,

tak nikde nepohladí mne douškou mateří mez!“

Josef Musil s kamarády

Josef Musil v zákopu

Končí vzpomínky našeho strýčka na válku a ruské legie. Další zlé roky prožil v Buchenwaldu. Děkujeme Pánu Bohu za to, že se vrátil a byl našim rodinám ve všem vzorem. Za vděčné synovce a neteře Milada Hubená, Krouna

Mgr. Josef Kyncl