Z deníku Josefa Musila z Velké války - část 11.

Pokračování z 10. části

• 25. ledna 1920 vyjíždíme z Michaleva za radostné nálady – konečně domů!!! Na stanici Bajkal pozdravujeme hladinu legendárního jezera, dlouhého 640 kilometrů a širokého 32– 85 kilometrů. Dráha je objíždí v délce dvě stě verst třiceti devíti tunely a patnácti galeriemi. Jezero obklopují hory s ledovci do výše dvou tisíc metrů a z nich se vrhá do jezera čtyři sta řek a potoků. Voda je i v létě ledová, jak jsme to poznali už na řece Angaře, která z něho vytéká prudkým tokem jeden kilometr širokým, aby dospěla do Jeniseje a s ním do Severního ledového moře. V jezeře je dosti ryb a tuleňů. Ve válce rusko-japonské v roce 1904 nebyly ještě vybudovány tunely. Vlaky vjížděly na parník a ten je převážel na druhý břeh vzdálený třicet kilometrů. V zimě se kladly kolejnice na led. Jezero je tisíc pět set metrů hluboké. Průkopy dráhy vedou místy uhelnými stěnami.

Naše cesta nebyla bez nesnází. Ze stanice Sluďanky pomáháme zchátralé lokomotivě tlačit a to se opakovalo vícekrát. Jindy zastavuje stroj u řeky, protože vodojem na stanici byl zničen, vytváříme řetěz a dopravujeme vodu ve všemožných nádobách do stroje. Mnohdy zastavujeme v lese, jako to bývalo v čase bojů, kácíme břízy a nakládáme polena na lokomotivu.

Z Mogrunu nás tlačí druhá lokomotiva a bez zastávky projíždíme pověstnou Čitou. Před stanicí Olověnnou táhnou nás dva stroje a třetí tlačí. Tak dostihujeme řeky Onon, kde byl v bojích zničen most a my opatrně přejíždíme po novém dřevěném. Přestaly lesy, kolem je zasněžená step. Z vysokého sněhu vyčnívají řídké jurty Burjatů. Sněhem se brodí koně, hledají pod sněhem chudou potravu.

• 20. února dojíždíme do stanice Mandžurie a přes Amur dostáváme se do

Mandžuska na území Číny. Pruh půdy kolem trati je propůjčen Rusku. Dosud jsme ujeli z Michaleva tisíc čtyři sta verst, tedy necelou polovinu cesty k moři. Mandžurie je městečko čínské, plné obchodů, dnes uzavřených, neboť je čínský nový rok. Lidé chodí po ulicích a pod dveře zastrkují svým známým navštívenky s blahopřáním.

Uháníme stepí se stády koní téměř bez zastávky a docilujeme denního rekordu sto sedmdesát šest verst ve stanici Chajbar. V noci projíždíme za třináct minut tunel a za ním prudce dolů do Buchendu. Na stanici Cicikar vinou výhybkářů najíždíme na cizí vlak, poškodili dva vagony a rozdrtili nohu českého náčelníka stanice. Zásluhou našeho strojvůdce nestalo se větší neštěstí.

• 25. února, za měsíc jízdy, dostihujeme Charbina. Kopce zmizely, všude úrodná rovina. Na nádraží sklady obilí. Z pytlů obilí obrovské hromady jako domy. Dvoukolové vozy přivážejí nové zásoby, táhne šest koní nebo mezků zapřažených vedle sebe. Město stotisícové zásobovalo nás potravinami na magistrále. Výstavnost prozrazuje bohatství. Krám na krámu, vedle velkoobchodů evropských spousta japonských, čínských, ruských krámků, bazar s ohlušujícím křikem. Kromě evropského města je tu stará čínská čtvrť, nečistá, kde řádívá cholera. V Charbině působila naše likvidační komise, která teď odesílá vlaky do Vladivostoku, s moukou, vlnou, prádlem, kůží, něco se tam prodává, ostatek se poveze domů. Rovinatým krajem jsme rychle ujížděli dále a v Pohraničné jsme opustili Mandžurii a pokračovali Přímořskou oblastí do Vladivostoku, jehož přístavu jsme dostihli 9. března.

Ujeli jsme celkem z Irkutska 3029 verst za 38 dní. Vladivostok, město stotisícové, je nejdůležitějším ruským přístavem u Tichého oceánu. Hlavní obchodní čtvrť je výstavná, na okraji plno chatrčí Číňanů, Korejců a jiných chudých národností. My jsme byli ubytováni několik kilometrů za městem ve skupině kasáren, teď opuštěných. Leckde byla opuštěná opevnění s rezavějícími dalekonosnými děly. Nejvíc nás lákal mořský břeh, šplouchání vln a dálava hladiny. Většinou vál chladný vítr a házel mohutné vlny na břeh, v dolících se ještě držel sníh. Někde byly skupiny chat korejských rybářů, od nich jsme kupovali ryby. Občas jsme zahlédli kouř parníků, nebo vodotrysk velryby, které byly poměrně krotké, jakoby věděly, že je doba jejich hájení, sjednaná námořními mocnostmi na několik let. Však výprava několika bratří na loďce se dostala do značného nebezpečí, když si vyjeli za klidného dne poněkud dál. Velrybí mládě se přiblížilo zvědavě a chtělo si asi pohrát. Šťouchnutí tohoto telátka velikosti mamuta zakymácelo povážlivě loďkou. Křikem a střelbou stěží se dalo odehnat.

V přístavu kotvily vedle obchodních parníků také válečné křižníky japonské a americké, jedny hlídaly druhé, ač spojenci, Japonci měli chuť na Sibiř, v čemž jim Američané bránili.

Konečně se rozšířila zpráva, že náš dlouho očekávaný parník přijel a kotví před přístavem. Nastal radostný ruch. Přece se loučíme s širou Rusí s pohnutím.

Ač jsme tu zažili více zlého než dobrého, žili jsme ve stálém napětí, ustavičném nebezpečí, přece nám tato země a její ubohý lid přirostli k srdci. Kéž by se dočkali míru a klidu!

IV. Domů, domů! 

Ó, bych měl křídla jako holubice, zaletěl bych… (Žalm 55)

• 22. dubna 1920 jsme naposledy kráčeli po ruské půdě, když jsme obtíženi zavazadly vyšli z gornostojských kasáren, abychom v Gnilém Uglu dostali se do přístavu. Bylo chladno, kopce nad Vladivostokem i strže níže na stráních bělaly se sněhem. Neobvyklé jsou nám nové uniformy, opatřené v Japonsku. V těch starých bychom špatně reprezentovali nový stát.

Parník Amerika s desetimetrovým ponorem nemohl do přístavu, kotvil v kilometrové vzdálenosti. Nasedali jsme postupně na parníček, který nás dovážel k obrovskému kolosu, ten nás měl 50 dní hostit a urazit 18 518 kilometrů. Na břehu se ještě loučili známí. Nejtklivěji snad medvěd se svým dosavadním opatrovníkem – zvířata nesměla na loď. Bratr slzel a medvěd bolestně skučel, chlácholen novým majitelem. Zvědavě jsme prohlíželi nezvyklé prostředí. Ubytovali jsme se v podpalubí v prostorných místnostech s několika desítkami lůžek po dvou nad sebou. Studené moře ochlazovalo loď i nás, a tak jsme první noc pod dekami drkotali zimou. Ráno se s námi přijeli rozloučit na československém parníku „Naděžnyj“ F. V. Krejčí, generál Syrový a Čeček, spojenečtí představitelé a jiní. Řečnilo se, hudba hrála a parník v 10 hodin zvedl kotvy za bouřlivých posledních pozdravů. Břehy se vzdalují, vodní pláň je pustá, a my se blíže seznamujeme s lodí.

Amerika je transportní loď, dříve německá. Dopravovala americké vojsko do Evropy a po válce zpět. Je 230 metrů dlouhá, 25 metrů široká a 14 metrů hluboká. Dva šrouby pohání osm parních strojů o síle 15 800 koňských sil. Nosnost je 42 000 tun, z toho pro vlastní potřebu 20 000 tun a volný náklad 22 000 tun. K vybavení patří čtyři jeřáby. Průměrná rychlost je 14 uzlů, největší 17,5 uzlu (uzel je 1 800 metrů). Zásoby na lodi: 5 000 tun uhlí, 5 000 tun vody, 400 tun masa, 600 tun mouky, 350 tun brambor, 100 tun cukru, 50 tun kávy. Loď má deset palub, 150 kajut, 18 člunů, 200 korkových pásů a 7 500 záchranných vest.

S námi byly také ženy a děti legionářů i celé rodiny krajanů z Ruska. Ty byly ubytovány v kajutách na palubách. Celkem cestovalo 483 námořníků, 6 453 Čechoslováků, dohromady 6 936 osob. Velitelem transportu je podplukovník Kroutil, ovšem pánem lodi je kapitán. Nejdříve zdomácněly děti, hrály si, honily se a křičely – jako doma. V dálce plují velryby.

• 24. dubna stále vane slabý vítr, chladný. Za celý den spatřili jsme jediný parník a v mlze ostrov. Večer svítil maják z Koreje. Stravovat to celé město téměř o 7 000 obyvatelích není jednoduché. Vždyť se denně spotřebuje skoro 3 000 kg masa, 2 870 kg mouky, 1 840 kg brambor, 328 kg cukru atd. I když vydávání porcí a mytí příborů bylo zmechanizováno, trvalo vydávání jednoho jídla více než 4 hodiny. Proto se mohlo připravit pouze dvoje jídlo denně.

• 25. dubna. V čínských vodách vane teplejší vánek, k večeru zesiluje, voda stříká až na palubu, jak se moře vlní, loď se kymácí. Mnoho lidí onemocnělo, ale dětí a mne se to netýká. Čínské moře je prý hluboké až 5 250 metrů. V následujících dnech se moře uklidnilo a my si zvykáme i na bublání strojů pod námi. Dlouho do noci vysedáváme na palubě, stále se otepluje.

• 28. dubna potkáváme plachetnice a odpoledne spatřujeme obrysy vysokých sopek a táhlých horských hřebenů. Blížíme se k zeleným břehům, vjíždíme do zátoky, vše září v slunci. Uprostřed zeleně se rozkládá rozlehlé město a na stráních září přepychové vily. Ve tři hodiny odpoledne spouštíme kotvy – v Hongkongu. Kolem parníku hemží se houfy čínských loděk, přeplněné žebrajícími muži, ženami a duchy dětí. Síťkami na dlouhých tyčích loví slupky z brambor, zbytky jídel, vše, co se vyhodí z lodi. Jako lidští vrabci křičí a shánějí bídnou potravu. Bůh ví, čím jsou živi, snad hlavně rybami. Tyto loďky jsou jediným obydlím těchto ubožáků. Jaký je to rozdíl mezi nimi a výstavní evropskou čtvrtí s honosnými vilami na stráni, uprostřed rozkvetlých pomerančovníků, keřů a květin!

Hongkong zaujímá plochu ostrova Viktoria, před ústím řeky Kanton. Anglie jej vlastní od roku 1841 a je prostředníkem v obchodu mezi Čínou a ostatním světem. Město mělo tehdy 110 tisíc Číňanů, dva tisíce Indů a čtyři tisíce Evropanů. Četné továrny a loděnice nemohou zaměstnat tisíce nezaměstnaných. Na ostrově prý je mnoho želv a hadů. Často tu řádí tajfuny a cholera. Čínští kuliové ve dne v noci poklusem přinášeli na ramenou koše uhlí a sypali do nenasytné lodě. Vyplatí se to, než opatřovat stroje. Stovky nezaměstnaných stály opodál a závistivě přihlížely. Za teplých večerů jsme se procházeli po palubě a obdivovali pohádkovou podívanou na tisíce světel z města a vil na úbočí kopců. Střídáme se v návštěvě města. Každý z nás dostal na útratu dva čínské dolary. Méně se zajímáme o přepychovou evropskou část s výklady, více se věnujeme čínské čtvrti. Uzoučké ulice nedovolují průjezd povozům. Zboží je rozloženo na ulicích, krejčí, ševci, zlatníci, klempíři a jiní řemeslníci pracují tu před domy přeplněnými lidmi. Těžce se tu prodírá rikša – dvoukolový kočárek, obsazený Evropanem, tažený těžce dýchajícím Číňanem, do kopce k vile za 20 centů. Tu nese několik dělníků těžký kvádr na stavbu. Je přivázán k dlouhému ryglu. Jiní se poklusem vrací, a to za 40 centů denní almužny. Koňské potahy tu nejsou, Číňané je nechtějí, aby nepřišli o výdělky. Slušně oděný domorodec nás posunky vybízel, abychom ho následovali. Zdráhali jsme se, abychom nemuseli platit za doprovod. Nechtěl však nic, jen z patriotismu zavedl nás do nádherného chrámu jakési buddhistické sekty, kde bylo mnoho soch, představujících bohy pastýřů, orby, obchodu, plodnosti, jak jsme vyrozuměli. Některé postavy vyhlížely směšně, Číňan pozoroval, jak na nás působí, napomínal jsem bratry, aby se zdrželi úsměvů a neurazili ochotného průvodce. Mlčky, úklonami děkovali jsme za doprovod. Odpočívali jsme v sadech plných cizokrajných stromů, znali jsme jen palmy. Za chudé kapesné jsme mohli koupit jen něco drobností. Musí se ovšem smlouvat, ceny jsou mnohonásobně nadsazené. Domlouvali jsme se písemně. Ukázal jsem na hedvábný šátek s vyšitým zlatým drakem. Obchodník napsal 4, přeškrtnul jsem číslici a napsal 1. Číňan přeškrtnul a napsal 3, až jsme se „domluvili“ na dvou dolarech.

První máj byl slaven hudbou obou kapel s námi jedoucích, čtvrtého a pátého pluku. Na lodi vyšlo první číslo lodního časopisu Domů, který byl pro nás cenný množstvím údajů o naší cestě, přístavech i lidech. Odpoledne sehrál čtvrtý pluk fotbalový zápas s Angličany 2:1 a pátý pluk s Číňany 3:2. Tento klub prý dosud nebyl poražen. Při zápasu hrály naše kapely. Místní anglické noviny informují o nás veřejnost, o prožitých bojích, chválí disciplínu, čestnost a upozorňují na naši vlajku, vlající na stožáru, dosud neznámou.

Pokračování ...

Mgr. Josef Kyncl