Přidal
Přidal Josef Kyncl
, 13. prosinec 2014
Z deníku Josefa Musila z Velké
války - část 8.
Pokračování z 7.
části
• 27. června vyjelo nás osm dělostřelců s prap.
Hudečkem na východ. Ve stanici Aksakovo potkáváme lokomotivu, na které jel
velitel onoho obrněného vlaku, poručík Vlad. Choljavin, jehož jsme jeli vyměnit,
neboť se ubíral za smutnou povinností pochovat svého bratra, kapitána Alexeje,
velitele naší baterie. Dojíždíme cíle na stanici Slak. Naši spravují mosty.
Zatím se na stanici dostavilo téměř všecko obyvatelstvo, vyptávali se a chtěli,
abychom zůstali na Sibiři zavést pořádek. Se zájmem si prohlíželi náš „strašný
pancéřák“. Na obyčejném otevřeném voze spočívalo na trámech polní dělo. Po
stranách byly narovnány pytle s pískem, ochrana proti kulometnému ohni. Proti
granátům a šrapnelům nejsme chráněni. Ostatní prostor je vyplněn bednami se
střelivem. Vpředu je rovněž otevřený vůz s rezervními kolejnicemi a nářadím na
opravu dráhy. Zároveň nás chrání proti případnému podminování tratě. Za naším
dělovým vozem je připojen oplechovaný vůz, používaný na dopravu uhlí – ten je po
stranách vyztužený fošnami a vrstvou písku, opatřený střechou na sloupech a pod
ní trčí hlavně dvanácti těžkých kulometů. Za nimi sedí kulometčíci, mezi nimi
bratr Stodola, později četník v N. Brodě. To vše tlačí obyčejná lokomotiva na
dřevo, poněkud chráněná po stranách fošnami. Za sebou táhne dvanáct těplušek s
úderníky v počtu devadesáti a četou zákopníků. Poslední vagon je plný střeliva;
uprostřed vůz s polní kuchyní. Velitelem úderníků je bratr Musílek, všichni i
s Emilem Cejpem hrdinové od Zborova. Zvláštní zmínky zasluhuje ruský strojvůdce
Grigorij, který dokonale a obětavě pečoval o svůj stroj, bez oddechu po řadu
měsíců. Pokládali jsme ho za svého oddaného bratra. Náš „Orlík“, pověstný brzy
po celé magistrále vyjížděl denně, rozdával rány a byl nesmírně ohrožován, zatím
vždy vyvázl.
• 4. července, v den mých dvacátých sedmých
narozenin, vrátil se z pohřbu svého bratra náš velitel Choljavin. Jemu jsme byli
oddáni, věříce v jeho odbornost, statečnost, štěstí. Za polední přestávky, když
jsem zůstal sám u děla, vyhoupl se ke mně do vozu štíhlý muž bez označení
hodnosti. Poznal jsem ho hned, velitele prvního pluku a celého tohoto úseku –
Josefa Ševce. O vše se zajímal, přesně zaznamenával. Přátelsky se rozloučil a
zmizel. To bylo moje setkání s populárním velitelem. Téhož odpoledne podnikli
jsme vítězný boj u této stanice a ještě téhož dne bez překážek dostihujeme Ufu.
Ufa – stotisícové město, leží na ostrohu při
soutoku řek Bělaje a Ufy a je rozloženo jako Hradčany na kopci, jenž vyhlíží
jako umělý a ovládá širou rovinu. Když se náš Orlík plížil touto rozlehlou
krajinou, očekávali jsme nepokojně, brzo-li se na vrchu zableskne a granáty
zasypou nás i další naše vlaky, jedoucí za námi. To se nestalo, město se zdálo
mrtvé. Zato když jsme přejeli most a vpadli do nádraží, vítal nás dav Rusů,
Tatarů, Baškyrů, mávajících šátky a čepicemi. Jásotem proniká vysoký dívčí hlas:
„Nazdar bratři!“ Neklame nás sluch! Na peróně je dívčina a padá prvnímu bratru
do náruče. Jak se nám zdá krásné toto české děvče. Vypravuje nám, jak s matkou
žily ve strachu, co bude s nimi, dozví-li se o nich bolševici. Ale sousedi je
nevyzradili, vždyť všecko obyvatelstvo na nás čekalo. Byla zde učitelkou
tělocviku na dívčím gymnáziu jako mnoho jiných sokolských cvičitelů po celém
Rusku. Zatím hlad neměly, ale dlouho neviděly cukr. Odběhl jsem do těplušky a
vrátil se s dárkem – velkou dělostřeleckou patronou plnou cukru. Byl jsem za to
pozván na zítřejší den na kávu a buchty. Rád jsem slíbil, ale nesplnil, ani se
neomluvil. Černé oči jsem už nespatřil, okolnosti zabránily.
V noci měl na nádraží službu bratr Felix. O
půlnoci mu telegrafista přečetl zajímavý telegram adresovaný veliteli bolševické
posádky v Ufě. (Ti však už opustili město minulé noci na parnících.) „Kam
dopravit oba letouny naložené na vagonech?“ Felix vzbudil Choljavina, běželi na
nádraží a ruský telegrafista odeslal odpověď: „Vyčkat, přijedeme si pro ně.“
Poplach v našem vlaku a brzy jedeme. Za svítání se obezřele blížíme ke stanici,
vždyť to mohla být léčka. Nebyla. Strážci letounů si udiveně mnuli oči, když
jsme je probouzeli. Letouny nám potom sloužily k výzvědné službě. Brzy potom
jsme zpozorovali od Uralu blížit se nepřátelský pancéřák. Zasáhli jsme jej
granátem, dal se na ústup. Pronásledovali jsme jej a vždy dohnali u nějakého
můstku nebo výhybky na stanici, které chtěl poškodit. Tohle pronásledování
trvalo celý den. Velitel Choljavin nás povzbuzoval: „Nemůžeme jim dovolit ničit
trať, zdržel by se postup.“ Někde na stanici nebyl čas uvědomit velitelství v
Ufě o našem postupu.
Navečer jsme se octli v Aše Balašovské, 98 verst
od Ufy, na úpatí Uralu. Opodál
stanice byly velké železárny a tu jsme si
uvědomovali svízelnost svého postavení. Zbrkle jsme se hnali kupředu a teď jsme
uprostřed několikatisícového dělnictva, o němž nevíme, jak se zachová, a
nedaleko neznámý Ural, možná obsazený silným nepřítelem. Poněkud nás uspokojuje,
že dělnický sovět vysílá k nám deputaci a hodlá uspořádat mítink. Místní pop
vzkazuje, že chce posvětit naše těplušky. Obojí odkládáme na zítřek, nesmějí si
nás před nocí spočítat. Na stanici byla zadržena překrásná dívka, sestra
velitele bolševického oddílu, který před námi ustupoval. Buď se omeškala, nebo
tu zůstala jako zpravodajka. Byla poslána ruským úřadům do Samary.
Celou noc bdíme. Jednak střežíme stanici a
narychlo zlepšujeme pancéřák. Posádka děla je nyní chráněna před palbou zepředu
v uralských soutěskách. Úsvit nás zastihl při dohotoveném díle. Současně
přijíždí k naší velké radosti vlak za vlakem s praporem Prvního pluku a
dělostřelectvem. V Ufě se totiž brzy vzpamatovali z naší telefonické zprávy, že
už jsme v Aši Balašovské, a ihned v noci vypravili posilu. O Urale jsme věděli,
že je to nejdelší pohoří v Evropě, oddělující náš zemědíl od Asie a pne se do
výše Krkonoš. Je bohatý na kovy, zvláště měď, platinu a zlato, jakož i drahokamy
i polodrahokamy. V lesích je hodně zvěře a teď asi také dost nepřátel. Náš
zlepšený „Orlík“ sebevědomě vyjíždí do neznáma. Před námi na drezíně ujíždí naše
hlídka. Nikde žádný pohyb. Po chvíli se ale hlídka prudce vrací, bratři radostně
mávají a už hlásí, že na následující stanici nás očekává obrněný vlak Třetího
pluku. Který se probil Uralem a jede nám vstříc. Lámeme větve stromů,
okrašlujeme vlak a radostně pokračujeme v jízdě. Už vidíme vlak stejně
vyzdobený, oba dojíždějí pomalu k sobě, aby se políbily, a osazenstvo obou vlaků
vybíhá, aby se objali. Spojení naší západní skupiny vojsk se střední skupinou je
dovršeno šestého července 1918 na stanici Miniary.
Zůstáváme přes noc v neširokém údolí a večer
planou velké ohně na počest Husovu. Druhý den vyhlášen odpočinek. Koupáme se a
chytáme ryby v bystré říčce. Je jich tolik, že stačily na bohatý oběd všem.
Bratr Bílý, který dojel ráno s Prvním plukem, vypravuje své dobrodružství. Jako
kurýr byl zadržen v Ufě před naším příjezdem. Když se naše oddíly blížily k Ufě
po porážce bolševických částí u Čišmy, prchaly jejich části po řekách, po proudu
i proti. Při shonu na něho nezapomněli a vzali ho s sebou. Po delší jízdě ho
vysadili na břeh jakési své hlídce a křikli: „Pobavte se s ním, a pak zmizte.
Čechoslováci se blíží!“ Krátce se radili, usoudili, že musí rychle odejít a s
ním se tahat nebudou. Sundali mu pouta, aby ho mohli svléknout a jeden silák se
přihlásil, že ho zastřelí a hodí do vody. Ostatní odcházeli a jen kata pobídli,
aby si pospíšil. Odsouzenec byl postrkován po strmém břehu k vodě. Začal
vyjednávat: „Tovarišči, dovol mi naposled si zakouřit.“ Kat svolil. Když sypal
na dlaň machorku, bratr trhl rukou a vhodil mu ji do očí. Nečekal, skočil do
řeky a plaval na druhý břeh. Tam se ukryl do výmolu a potom pospíchal do Ufy,
kde tušil naše oddíly. Ráno byl s nimi.
V Miniarech jsme se radovali, že je konec bojům,
teď asi vyjedou všechny vlaky naší skupiny posílit střední, pomůžeme s Bajkalem
a pak už nebude překážek a celý armádní sbor pohne se k Tichému oceánu, nasedne
na parníky a vzhůru do Francie. Jak jsme se mýlili! K večeru jsme obdrželi
rozkaz neprodleně se vrátit do Ufy. K ránu dojíždíme do Ufy a tam už čeká další
rozkaz – pokračovat v jízdě do stanice Čišmy, kde jsme měli nedávno těžké boje.
Odtud odbočovala severním směrem trať na Simbirsk. Po ní máme jet k Bugutině,
kde jsou těžké boje. Nepřítel musí být zatlačen k Simbirsku, aby nebyla ohrožena
magistrála do Samary. Ruská samarská vláda se upevňuje, musí jí být poskytnut
čas, aby mohla vytvořit svou lidovou armádu. O to nás prosí. Naše části prožily
na sibirské části těžké boje, a tak radostně vítají náš oddíl s velitelem
Choljavinem. Nastaly nám pak přetěžké boje u Bugutiny, Klavlina, Jakušky,
Brandina, Čerdakel, Simbirska. Denně jsme ostřelováni stovkami granátů, sami
oplácíme a vždy zaháníme na útěk, nebo ničíme. Naši zákopníci opravují mosty a
trať, Musilkovi úderníci denně obchvatem způsobují paniku v boku nebo zádech
nepřítele. Nejednou nepřátelé poslali proti nám prázdnou lokomotivu nebo
jednotlivé vagony, ale vždy jsme nástraze unikli. Jednou proti nám jel osamocený
vagon, ale protože zpomaloval jízdu, nemuseli jsme jej ničit granátem, snadno
jsme jej zastavili. Uvnitř pod palandou se krčili dva mladí ustrašení gardisté.
Prý se domnívali, že vůz pojede zpět z fronty, a proto zamýšleli zběhnout.
Divili se, že je hostíme čajem a nehodláme zabít. Poslali jsme je dál hledat
štěstí na Sibiř. Jindy se podařilo lokomotivu rozstřílet, než k nám dojela, nebo
vyšinout z kolejnic. Když jsme delší dobu někde stáli, odstranili jsme před
sebou kolejnice.
• 22. července. Na dobytí Simbirska měla velký
podíl lidová armáda, která přijela na parnících ze Samary a byla vedena udatným
velitelem Kapelem. Zůstaly tam všechny nepřátelské vlaky a tři parníky.
Pancéřový vlak „Poběda“ chtěli hodit z mostu do Volhy, ale nepodařilo se. Naši
borci odřezali hlavní část, zdokonalili a upravili, a tak jsme získali velkolepý
„Orlík“, který nahradil náš primitivní, ale výměna se provedla později, až po
našem vystřídání. Simbirsk – rodiště Leninovo – leží na vysokém břehu Volhy,
malebně rozloženo jako Ufa a mělo asi čtrnáct tisíc obyvatel. Most, tři
kilometry dlouhý, před městem, těžko bychom byli dobývali, nebýt zásahu lidové
armády. Denně vyjíždíme z města na průzkum dále k Inze, za stanici Vyzy,
Ochotničnoje, Majnu. Dochází k menším přestřelkám a bojům, nepřítel se
vzpamatovává z porážky, my nemíníme postupovat dál, jen zabezpečujeme Simbirsk.
Tak prožíváme celý srpen. Od divize poslán fotograf. Zúčastnil se jednoho
dělostřeleckého souboje, ale zapomínal mačkat spoušť. Ve strachu probděl u nás
noc a ráno spěchal, odkud přišel. Koncem srpna konečně na Bajkale nepřítel
rozprášen a bylo docíleno spojení s vladivostockou skupinou. Tím se magistrála
od Volhy až po Vladivostok ocitla v našich rukách.
• 2. září jsem jel po Volze do Samary jako kurýr.
Cesta parníkem po proudu téměř dva kilometry širokém mohla být za normálních
okolností příjemná. Nyní však každé přistání za ty dva dny bylo očekáváno s
napětím, neboť nejeden parník přepadl bolševický oddíl, a to by bylo pro našince
osudné. Samara, sídlo sibiřské vlády i našeho vedení, zdála se pokojná. Po dvou
dnech jsem se vydal parníkem zpátky do Simbirska. Vezl jsem hlavně čísla Čsl.
deníku a různé dary, hlavně kávu.
• 9. září odjel do Samary náš velitel Choljavin,
když ho přijel vystřídat praporčík Šára. Hned jsme s ním vyjeli na průzkum, ale
od počátku jsme měli smůlu. Na jedné ze stanic jsme narazili na značnou přesilu
a naše pěchota musela ustoupit. Postup nepřítele zdržovala malá skupinka Prvního
pluku, ale museli rovněž prchat. Bratr učitel Baxa byl raněn do nohou a bratři
ho odnášeli. Když viděl, že by nikdo neunikl, poručil, aby ho tu zanechali, ale
dříve ho zastřelili. Sám si přiložil hlaveň ke spánku a požádal nejlepšího
přítele, aby stiskl spoušť. Následujícího dne se sem bratři vrátili a pochovali
ho. Při ústupovém boji také naši úderníci se vrhli do boje a ztratili čtrnáct
bratří. Dále zvolna ustupujeme před mnohonásobnou přesilou doplněnou z Moskvy.
• 11. září nás stíhá pohroma. Na kraji lesa čeká
nás baterie, první granát zasahuje pasoucí se tele a než jsme mohli odpovědět,
druhý granát vybuchuje v našem voze. Milý bratr Truhlář se kácí mrtev, praporčík
Šára je těžce raněn do boku, dále Felix, Palas a čtyři další. Sám jediný
zůstávám nezraněn. Dávám znamení strojvůdci k ústupu, uhasínám blůzou doutnající
bedny s granáty a obvazuji zraněné. Za mostem u Kynďakovky zastavujeme, úderníci
obvazují raněné a pochovávají bratra Truhláře na hrázi rybníka pod topoly. Sám
poučuji několik úderníků, jak si mají počínat u děla, znovu vyjíždíme proti
nepříteli, střílíme, abychom zdrželi jeho postup. Vše je marné, převyšuje nás
počtem mnohonásobně – ustupujeme. Postupovat je snadné, to se vojska drží štěstí
a hloupost přispívá k vítězství. Například nedávno stádo ovcí obklopené prachem
bylo pokládáno za naši jízdu. Při ústupu naopak se lepí na paty smůla. Při
postupu jsme byli vpředu první, teď při ústupu jsme se svým „Orlíkem“ poslední,
zvolna couváme a zadržujeme nepřítele nebo ničíme mosty a výhybky.
• 13. září ztrácíme Simbirsk.
Vrací se velitel Choljavin, ale jeho návrat štěstí
nepřináší, dříve se nás za něho drželo. Ústupové boje řídí s Prvním plukem
obezřetně Karel Kutlvašr. My jsme pomáhali ze všech sil a vždy odjížděli
poslední, ohrožováni ze všech stran. U Bugutiny byl postup nepřítele zastaven.
• 19. října loučíme se s „Orlíkem“, jsme vyměněni
do Berďavče – za čtyři měsíce na „Orlíku“ zažili jsme chvíle radostné i smutné,
nadšené vítání i pohřby druhů, dennodenně v napětí. Naši „statistikové“
zaznamenali, že na nás průměrně denně bylo posláno až tři sta granátů. Loučil
jsem se srdečně s bratrem Musílkem a Emilem Cejpem, kteří byli také brzy
vyměněni. Další naše osudy byly různé. Kdybychom byli tušili, co bude s každým z
nás za dvacet jedna až dvacet pět let! MgPh. L. Musílek po návratu domů zůstal
na vojně, vystudoval medicínu. Stal se plukovním lékařem a setkali jsme se spolu
v Buchenwaldě, kde zahynul po smrtící injekci. V Košířích, kde bydlil, na něho s
vděčností vzpomínali jako na lékaře chudých a pojmenovali po něm ulici. Bratr
Emil Cejp po návratu učil v Kyjově a proslul jako pedagog, organizátor sportu,
osvěty a činností v Církvi českobratrské evangelické a svým čistým charakterem.
Nacisté ho zastřelili v Kounicových kolejích.
Pokračování ...
Mgr. Josef Kyncl
1051 Přečteno ·
|