Přidal
Přidal Josef Kyncl
, 03. prosinec 2014
Z deníku Josefa Musila z Velké
války - část 6.
Josef Musil se narodil 4. července 1891 ve
Valdorfu u Německého (nyní Podlesí u Sněžného) v rodině rolníka a běliče plátna.
Vystudoval učitelský ústav v Čáslavi, před válkou učil ve školách na Novoměstsku,
po návratu z legií také. Asi v roce 1935 se s manželkou přestěhovali do
Německého Brodu (dnes Havlíčkův Brod), kde si zakoupili dům s velkou zahradou,
na které velmi rád pracoval. V Havlíčkově Brodě učil na chlapecké škole do 1.
září 1939. V ten den byl zatčen a odvezen do Buchenwaldu. Vrátil se v červnu
1945. Opět začal učit, znovu se věnoval práci v Sokole, ale po únoru 1948 se
věnoval jen svým knihám a zahradě. Až do vysokého věku navštěvoval shromáždění
církve českobratrské evangelické, kde doprovázel zpěv hraním na harmonium.
Zemřel náhle v březnu 1981 v nedožitých devadesáti letech. Je podivuhodné, že
tyto vzpomínky, ke kterým měl zachovalé podklady, napsal na stroji ve svých
osmdesáti letech.
Milada Hubená
Pokračování z 5.
části
V československém zahraničním vojsku – legiích
My neděláme revoluci proti Rakousku, protože doufáme, že trojdohoda zvítězí,
nýbrž proto, že český národ Husův, Chelčického, Komenského, národ našich
buditelů a Palackého nesmí být na straně těch, kdož zakrvavili Evropu, kdož
vraždí, pálí a loupí v míře, jak to svět dosud neviděl, kdož jsou hrobaři všech
práv, demokratismu a svobody. Místo českého národa je tam, kde se bojuje pro
ideály.
T. G. Masaryk
• 27. července 1917 dojela skupina dobrovolníků do
Bobrujska. Uvítali nás na nádraží příslušníci 1. záložního praporu, který brzy
vzrostl na 1. záložní pluk a později přeměněn na 9. pluk K. H. Borovského.
Vedli nás do čistých baráků, dosud vyzdobených
prapory, pozůstatky to velkolepého vítání předsedy Československé národní rady,
milovaného prof. T. G. Masaryka. Naši průvodci nám vyprávěli, jaké
nezapomenutelné chvíle prožívali. Když tam tak stál, v šedivých šatech s černým
širákem, drženým na prsou a kolem defilovaly vyrovnané šiky, uvědomoval si asi,
že je to první české vojsko po 300 letech, které bojuje za zájmy národa. Slzy mu
kapaly do prokvetlé brady. Potom se shromáždili bratři na jeho přání na táboru v
lesíku, nechtěl mluvit k vyrovnaným řadám, nýbrž na táboru svobodných občanů,
kteří se dočasně chopili zbraní na obranu práv. Děkoval především zborovským
hrdinům. Toto vítězství přesvědčilo celý demokratický svět i ruskou vládu
Kerenského, že svůj boj myslíme doopravdy, a mělo za následek povolení zřídit v
Rusku velké československé vojsko. Volal všechny uvědomělé Čechy a Slováky do
vojska. Je přesvědčen, že dosáhneme svobody, protože pravda vítězí. Takový
upřímný výklad působil mnohem opravdověji než lesklé fráze a zanechal ve všech
velký dojem.
Ráno už v nových uniformách nastupujeme do šiku.
Začínáme naší modlitbou – národní hymnou, při níž zalétají naše myšlenky vždy
domů. Cvičíme dopoledne i odpoledne a snadno si zvykáme na ruské povely. Navečer
jsme byli svoláni na sokolské cvičení. Cvičili jsme pochodové písně, hlavně
sokolské, které se pak rozléhaly ulicemi, když jsme pochodovali na cvičení.
Přibíhali obyvatelé, obdivovali naše řady a pokládali nás za záruku bezpečnosti
a věřili, že je ochráníme před zahraničním nepřítelem i domácím chaosem.
Bobrujsk bylo okresní město asi o 4 0 tisících
obyvatelích, z toho 80 procent Židů, s těmi jsme se nemohli spřátelit, byli
austrofilové a germanofilové. Nedivil jsem se jim, často moc trpěli za carských
vlád pogromy. Chodíval jsem po břehu divoké Bereziny, která pramenila v
severních močálech a byla tak chladná, že se koupat v ní nedalo. Tady stával
dřevěný most, jenž dovršil tragedii armády Napoleonovy. Sám Napoleon jen stěží
vyvázl a ujížděl na saních téměř sám do Francie. Vzpomínal jsem tu na Tolstého
„Vojnu a mír“, kde tuto událost vylíčil a přesvědčivě doložil, že každá okupace
nakonec ztroskotá, narazí-li na jednotný odpor. Mnoho jsem tenkrát myslil na
Masaryka i Tolstého. Později, když jsme projížděli stanicí Astapovo, kde Tolstoj
roku 1910 zemřel, připomínal jsem si, jak tu třikrát vystupoval z vlaku vysoký
muž a sháněl izvoščika, který by ho dovezl do Jasné Poljany. Tam ho vítal hrabě
v mužických šatech a neforemných botách vlastnoručně ušitých. Byly to
několikadenní debaty a spory, kde jiskřily myšlenky, jeden druhého ctil, a přece
se často neshodovali. Tolstoj si po jeho odjezdu napsal do deníku: „Byl u mne
Masaryk – krásný člověk.“ K Tolstému ještě poznamenám, že jeho synovec, Alexej
Tolstoj, který jezdíval do Prahy, podle spisovatele Františka Kupky tvrdil, že
jsou potomci husitského rytíře. Tak se v jejich rodě projevil český rys, jednak
to byli bojovníci po vzoru Žižky, nebo náboženští myslitelé jako Chelčický.
V září se z Bobrujska stěhujeme do Žitomíru.
Žitomír bylo starobylé město asi s osmdesáti tisíci obyvateli, z poloviny
židovské. Vedle Rusů, Ukrajinců, Poláků žilo tu dosti Čechů. Dvacet kostelů
sloužilo pravoslavným i katolíkům, kromě toho bylo tu několik synagog. Několik
továren poskytovalo obživu. Střediskem Čechů byl Macháčkův pivovar a Cibulkův
hostinec. Blízko města byla česká vesnice Krošna s čistými domky. Tam jsme
chodívali v neděli do české hospody.
• 17. září jsme v Krošně uspořádali sokolské
vystoupení. Učitel Paleček přednášel o naší vlasti a školství. Občané se usnesli
obnovit českou školu a dva bratří se uvolili zde vyučovat. Toho dne bylo
zavedeno ve vojsku české velení. Příčinou bylo to, že ruská armáda se rozkládala
a rostly pověsti, že všichni pojedeme do Francie a všechny složky se spojí v
jedinou armádu. Mimo to, Ukrajina se osamostatňovala a hledala štěstí ve Vídni a
v Berlíně. Tím se nám stále více odcizovala. To se projevilo také na schůzi
Sovětu vojenských a dělnických zástupců, kam jsem byl delegován. Ukrajina ústy
podporučíka Gladkého velmi nás napadla. Jsme prý zajatci a zrádci. Ostatní
poslanci se postavili za nás a bratr prof. Neubert zvolen do předsednictva.
Později, když předseda ČSNR Masaryk vyhlásil naše
vojsko za součást vojska ve Francii a nařídil přísnou neutralitu, vystoupili
jsme ze Sovětu.
• 24. září odjel náš první transport 11 00
dobrovolníků do Francie. Jeli přes Murmaň. Loučili jsme se s přesvědčením, že se
tam brzy vydáme všichni. Naše čtvrtá rota byla ubytována jeden kilometr od města
ve věznici, právě dostavěné a dosud nepoužívané. Spali jsme na čistých železných
postelích. S bratrem Antonínem Dvořákem, akad. malířem, s kterým jsem se
povahově i názorově neobyčejně shodoval, jsme měli za úkol psát dějiny praporu.
První naší prací bylo fotografovat po četách transport a sestavit seznam
odjíždějících do Francie. Mezitím narůstala naše československá armáda, když
Masaryk vymohl povolení jak u Kerenského, tak u nově tvořící se vlády
ukrajinské. Přijížděli stále noví dobrovolníci ze zajateckých táborů a továren.
Tak vyrostla nová divize skládající se z 1 . pluku M. J. Husa, 2. pluku Jiřího z
Poděbrad, 3. pluku Jana Žižky a 4 . pluku Prokopa Velikého. Už se také formovala
druhá divize z 5 . pluku T. G. Masaryka, 6. pluku Hanáckého, 7. pluku
Tatranského a 8 . pluku Slezského. Později vyrostla třetí divize z 9 . pluku K.
H. Borovského a 10. pluku Palackého. K tomu přibyly u každé divize tři pluky
lehkého dělostřelectva a divize těžkého dělostřelectva. Také zřízeny dva pluky
jízdy. Tím se stalo naše vojsko armádním sborem.
V jedné žitomírské ulici jsem uslyšel známé
klavírní melodie. Linuly se otevřeným oknem z pěkného přízemního domku.
Dvořákova Humoreska zastavila moje kroky a oblažila srdce. V okně se objevila
bělovlasá paní. Usmála se a zeptala česky: „Vy to znáte?“ „Jak by ne?“ A
představil jsem se. Řekla: „Jsme Němcovi, muž je vnuk Boženy Němcové.“ Bylo to
milé setkání. Jednou přišel k rotě starý pán a sháněl se po akad. malíři
Dvořákovi. Toho požádal, aby ho portrétoval. Jmenoval se Vl. Miler, byl z
Poděbrad, tady byl uzenářem a teď je na odpočinku. Spřátelili jsme se s ním a
celou rodinou. Někdy jsme si u nich pochutnávali na vzácných buchtách a kávě.
Měli dva syny, oba v ruském vojsku,
a trápili se obavami, jak chaos přežijí. Brzy se
však oba zdraví vrátili. Milerovi příbuzní Cibulkovi měli český hostinec. Brzy
vznikl a uskutečnil se plán, abych po večerech vyučoval češtině Cibulkovy děti.
Nejstarší Libuška navštěvovala sextu, Jaroslava kvartu a Anička sekundu. Byly to
vždy milé večery, zakončené vždy přátelským povídáním s dětmi a inteligentními
rodiči. U Cibulků a Milerů zažil jsem nejkrásnější chvíle v době odloučenosti od
domova. Bratr Dvořák vytvořil rodině Macháčkově diplom za knihy darované naší
čtvrté rotě. Zatím se v Žitomíru ubytoval 1. pluk a tu jsem našel mnoho známých,
i toho nejmilejšího, kolegu Emila Cejpa. Narodil se v Miřeticích u Hlinska.
Spolu jsme kdysi bydleli v Čáslavi, když jsme navštěvovali učitelský ústav, a
naše první učitelská působiště byla od sebe vzdálena dva kilometry. Téměř denně
jsem byl u něho v Blažkově, nebo on u mne v Mirošově. Oba jsme četli tytéž knihy
a Herbenův a Masarykův „Čas“ a shodovali se ve všech názorech. Emil byl velmi
pilný, ukázněný, výborný pedagog. Jeho bratr Karel, před válkou hospodářský
správce v Rusku, vstoupil mezi prvními do České družiny. Emil mi podrobně
vypravoval o bitvě u Zborova. Je pozoruhodné, jak hrdinsky si počínali všichni,
z nichž určitě nikdo nebyl vychováván pro boj, teď naplněni jednotnou ideou,
dokázali takřka nemožné. Když rakouská vláda vydala válečnou zprávu, třebaže
nepravdivou, že české vojsko bylo u Zborova
poraženo, dovídali se u nás doma i nezasvěcení, že existuje jakési české vojsko,
v jehož zničení nevěřili, stejně jako žádné válečné zprávě. U Zborova byl také
zajat můj bratranec a jmenovec a teď už cvičí v 5 . pluku T. G. M.
Poměry na frontě i v zemi se zhoršovaly. Fronta se
vlivem bolševické agitace rozpadla. Vlastenecké mladé ženy, aby daly příklad
mužům, vytvořily ženské dobrovolnické oddíly. Jejich dobrá vůle a nadšení
zasluhovaly lepší osud. V bolševickém převratu bojovaly po boku některých oddílů
věrných Kerenského vládě. Muži byli pak postříleni a ženy v kasárnách podrobeny
zdlouhavější smrti, až podlehly znásilňování.
Naše oddíly byly staženy do zázemí, cvičily a
vyzbrojovaly se ze zásob, ponechaných nepřátelům. Nezapomínáme na českou vesnici
Krošnu. Naše knihovna se rozrůstá a pilně se čte. Naši holiči, krejčí a ševci
mají plné ruce práce, vojenské uniformy a veliké americké boty se přešívají,
každý chce vypadat co nejlépe, každý náš dobrovolník se pozná na ulici svým
vzhledem, nejen bíločervenou páskou na čepici.
V listopadu proveden bolševický převrat, jemuž se
říká Velká říjnová revoluce. Tam, kde byly naše posádky, nebyly zpočátku žádné
velké změny. Zprávy z jiných míst stále více zneklidňovaly mysl obyvatelstva.
Není mým úmyslem vypisovat dějiny tohoto osudného převratu, ani dějiny našeho
vojska. Píši jen to, co jsem prožil. Horlivě jsme četli noviny, ruské i naše.
Dozvěděli jsme se, že Masaryk dojednal s Leninem i vládou ukrajinskou, že se
nebudeme míchat do jejich vnitřních záležitostí a zůstaneme neutrální. Ve městě
se ukazují tlupy, které chtějí loupit a usilují zmocnit se státního skladiště
potravin. Když jdeme večer domů z města, je na nás z některých domů stříleno.
Dva Rusové, kteří topili v naší kotelně, byli zastřeleni, asi místo nás. Byli
jsme posláni na strážní službu do městské věznice. Prý jsou tam samí zločinci.
Nová správa věznice dávala zatýkat zámožné občany, zvláště Židy. Strážníci je
přiváděli zdrcené. Po chvíli přicházeli členové rodiny s bankovkami v ruce a
hned si odváželi své milé domů. Oznámili jsme správě věznice, že nehodláme
podporovat jejich výnosný obchod, a vrátili jsme se zpět.
Z fronty odjížděli poslední vojáci, často cestou
zabíjejí důstojníky. Na nádražích přeplňují vagony, sedají na střechy a
nárazníky a nutí výpravčí k odjezdu. Když ti odmítají, zabijí je a puškami nutí
strojvůdce, aby vyjeli bez ohledu na signál. Když mohou, železničáři se
ukrývají, a tu vojáci sami spustí lokomotivu, vjedou na špatnou výhybku nebo na
protijedoucí vlak, nebo uvázne vlak na trati, protože došlo topivo nebo voda. U
každé trati leží trosky rozbitých vlaků, připomínky všeobecného šílení. Normální
cestování bylo téměř nemožné a velmi nebezpečné. Čekající na stanici byli někdy
obklopeni ozbrojenci a odvedeni do vězení. Bratr Malý cestoval do Kijeva a byl
takto odvlečen s nešťastníky všeho druhu. Večer přicházel do věznice opilý
komisar s ozbrojenci, vybral namátkou řadu uvězněných, odvedli je na dvůr a tam
postříleli bez výslechu, soudu, bezejmenné. Když bratr Malý stál u zdi, vyskočil
proti puškám a vykřikl na kymácejícího se komisara:
„To je nespravedlivé být zastřelen ruskou puškou,
když jsem bojoval za Rusko proti Germánům, vezměte pušku germánskou!“ Komisar se
zarazil a blekotal: „Pravdu hovoříš? Pojď sem!“ Otevřel branku na ulici, zaklel
a zařval: „Táhni!“ Takto lehce vyvázlo jen málo lidí. A co ty statisíce ruských
lidí, ze všech vrstev a tříd, mužů i žen. Podle Lenina to jen „lítaly třísky“.
Dosavadní revoluční komitéty byly na rozkaz bolševiků nahrazeny novými. Bratr
Cháb zastavil na návsi řadu saní, vezoucích spoutané vesničany. „Koho to vezete?
A kam?“ „Na okres. Je to starý komitét.“ „Proč?“ „Načalstvo přikázalo likvidovat
je. Je nám jich líto zabíjet, ať si s nimi na okrese poradí.“ „Jednali špatně?“
„Ne, jsou to hodní sousedé, sami jsme si je zvolili.“ „Tak jim rozvažte pouta a
vraťte se!“ „Pravdu mluvíš. Sami jsme se báli. Bůh ti žehnej! Zabránils nám
hřešit. Zvolíme si nový komitét, a to samé nehodné lidi, aby nám jich jednou
nebylo líto.“
Vánoce jsme slavili v tklivé náladě u vysokého
stromku v kasárnách, za zpěvu koled a vzpomínání. Stejně v rodině Milerově a
Cibulkově. Z Kijeva přijel dr. J. Kudela, chtěl poznat náladu vojska, neboť byl
určen za redaktora nového deníku, který má nahradit dosavadního Čechoslováka a
Čechoslovana. Hodně jsem si s ním popovídal. Dotvářely se nové oddíly a pluky s
přijíždějícími dobrovolníky. Také Pavel Miler se přihlásil do našeho vojska.
Vychválil mi dělostřelectvo jako jeho četař a lákal, abychom se drželi
pohromadě, což bylo také přání jeho rodičů. Nemusel mne přemlouvat, lákaly mne
tam koně, moje záliba od mládí.
• 14. ledna 1918 opouštěli jsme Žitomír. Loučení
nebylo lehké. Napřed s Emilem Cejpem a jeho bratrem kapitánem Karlem. S bratrem
Dvořákem si tiskneme ruce naposled. Po návratu domů brzy zemřel. Nejtěžší bylo
loučení s rodinou Milerovou a Cibulkovou, tekly slzy. Už se nikdy neuvidíme a
jaké budou naše osudy? Zdálo se, že můj osud je nejméně nadějný. Pavel Miler asi
po čtrnácti dnech onemocněl angínou a vrátil se k rodičům. Brzy přišli do města
Němci a zastřelili ho. Jeho bratr Boris později odešel do Čech, kde vystudoval
techniku s pomocí přátel a stipendia, leč záhy zemřel. Co asi prožili milí
Cibulkovi, Macháčkovi, Němcovi a ostatní? A lidé v Krošně? Nikdo netušil, že po
německé okupaci zastihne je občanská válka, hladomor, kolektivizace, lidé budou
popravováni, pak druhá světová válka, která tu bude zuřit, budou tu dupat boty
okupantů i osvoboditelů.
Pokračování ...
Mgr. Josef Kyncl
980 Přečteno ·
|