Přidal
Přidal Josef Kyncl
, 26. listopad 2014
Z deníku Josefa Musila z Velké
války - část 5.
Paní Milada Hubená z Krouny nabídla škole a jejím
prostřednictvím široké veřejnosti text deníku svého příbuzného pana Josefa
Musila popisující osudy našich legionářů za 1. světové války. Jako připomínku
100. výročí vypuknutí této války jej budeme na pokračování (přibližně 2x týdně)
publikovat. Věřím, že to bude pro všechny velmi zajímavé čtení. Paní Miladě
Hubené a jejím synům za poskytnutí textu děkuji.
Mgr. Josef Kyncl
Josef Musil se narodil 4. července 1891 ve
Valdorfu u Německého (nyní Podlesí u Sněžného) v rodině rolníka a běliče plátna.
Vystudoval učitelský ústav v Čáslavi, před válkou učil ve školách na Novoměstsku,
po návratu z legií také. Asi v roce 1935 se s manželkou přestěhovali do
Německého Brodu (dnes Havlíčkův Brod), kde si zakoupili dům s velkou zahradou,
na které velmi rád pracoval. V Havlíčkově Brodě učil na chlapecké škole do 1.
září 1939. V ten den byl zatčen a odvezen do Buchenwaldu. Vrátil se v červnu
1945. Opět začal učit, znovu se věnoval práci v Sokole, ale po únoru 1948 se
věnoval jen svým knihám a zahradě. Až do vysokého věku navštěvoval shromáždění
církve českobratrské evangelické, kde doprovázel zpěv hraním na harmonium.
Zemřel náhle v březnu 1981 v nedožitých devadesáti letech. Je podivuhodné, že
tyto vzpomínky, ke kterým měl zachovalé podklady, napsal na stroji ve svých
osmdesáti letech.
Milada Hubená
Pokračování z 4.
části
Maleček, krejčí z Králova Pole mi půjčil 50 rublů
a A. Slonek, truhlář z Rokyta 35 rublů. Psal jsem o tom domů a otec oběma
rodinám splatil dluh dle dojednaného kursu. Tím mi bylo značně pomoženo. Mezi
mnoha tisíci zajatců našel jsem krajany. Scházeli jsme se, deklamovali, řečnili,
zpívali sbory. Denně jsme cvičili, vedeni náčelníkem br. Malým. Br. Jan Uhlíř
zřídil už dříve kapelu, která se proslavila nejen v táboře, ale také ve městě
při různých podnicích. Teď ještě zřídil pěvecký sbor. Lístky z domova přicházely
častěji, pošta tu byla dobře organizována, poznal jsem to, když jsem tam byl
krátce zaměstnán.
V našem baráku byl populární br. Krejsa, učitel z
Boskovic, rodák z Humpolce. Přednášel o náboženských otázkách, hlavně o
neodpírání zlu a trestání za vinu spáchanou. Měl napsaný obsáhlý rukopis a
sháněl doklady z Bible a světové literatury. Myslel to upřímně, ale krajané ho
nechápali a říkali mu „papež“. Sám jsem se s ním spřátelil a vážil si ho pro
jeho charakter. Do čsl. vojska se hlásit nemůže, ale schvaluje moje rozhodnutí,
když myslím, že to národu prospěje. Později, když už jsem byl ve vojsku, vypukl
v táboře tyfus, kterému podlehl. Jeho rukopis se ve zmatcích ztratil. Druhým mým
sousedem byl dr. Fr. Růžička. Býval redaktorem Vídeňského deníku, byl sociálním
demokratem, a tak se zdál mít největší politický rozhled. Z počátku se
ztotožňoval s naším národním odbojem a psal do Čechoslováka. Později, když jsme
čítali projevy dr. Šmerala o zachování říše rakouskouherské, zakolísal a do
vojska nejel. Posléze se přihlásil k rudoarmějcům a řídil útočný časopis
„Průlom“, v němž útočil na naše vojsko i Masaryka. Doma pak byl mezi zakladateli
komunistické strany po boku dr. Šmerala.
V táboře jsme odebírali všecky časopisy, ruské i
české, nejen v Rusku vycházející, také ve Francii a Americe.
Do tábora přijížděli starostové vesnic s povolením
najímat zajatce na práce, podobně majitelé závodů. Všichni slibovali blahobyt a
peněžité odměny, jež obyčejně neplnili. Mnohé zajatce omrzela zahálka a zlákala
poměrná svoboda a dali se najmout. U mužiků přivykli primitivnímu zemědělství,
jedli s nimi prostou stravu a byli trochu svobodni. Na panství knížete Orlova v
sev. Rusku byli honěni do práce nahajkami kozáků, tak jako ruští robotníci. Jako
jim, nasypali kaši do dřevěných koryt. Když odmítli jíst, koupili jim alespoň
misky.
Někteří prožili zajímavé příhody, o nichž po
návratu do tábora vypravovali. Byly případy, že se zajatci oženili a zůstali pak
v Rusku. Pozdější události donutily mnohé z nich, že se přece jen vrátili domů,
s manželkami nebo bez nich. Brali si nejenom Rusky, ale na Sibiři také Kirgyzky,
Tatarky, Japonky i Číňanky. Vypravovalo se, že žádný dosud neměl Burjatku, to je
mongolské kočovné plémě, kde se muži i ženy stejně oblékají do dlouhých kožichů
a špičatých beranic. Jeden švarný zajatec si usmyslil, že přetrumfne kamarády a
získá Burjatku. Otec vyslyšel prosbu nápadníkovu a chystala se svatba. Ženich
koupil na hostinu hnědáka, přijelo mnoho hostí a tchán opatřil lihovinu z
kobylího mléka. O svatbě se však ukázalo, že nevěsta je kluk, a tak ženich
prchl. Burjati se mu moc vysmáli. Podotýkám, že jsem přitom nebyl, uvádím, co
jsem slyšel.
Jednou přijela do tábora zbohatlá kupcová, ověšená
šperky. Hledala vychovatele pro své děti. Měl je učit francouzštině, němčině,
hře na klavír a přitom poklízet koně, štípat dřevo, topit v celém domě, nosit
vodu pro dům a chlév. Každý se jí vysmál, odjela nasupená s nepořízenou.
Venkovský starosta přivezl plány školy a najímal
tesaře a truhláře, kteří by ji ze dřeva postavili. Nabídku přijal pražský
truhlář Plzák s deseti řemeslníky. Dojednali cenu 6000 rublů a stravování. Přes
léto vytvořili dílo, jemuž nebylo v okolí rovno. Plzák řídil práci a zhotovil
mimo jiné krásné vykládané dveře. Na rozloučenou byla hostina za účasti celé
vsi. Všichni dovedné Čechy chválili, ale starosta jim vyplatil pouze polovinu
sjednaného obnosu. Brzy ráno Čechy odváželi zpět do tábora. Cestou kamarádi
Plzákovi pověděli, že v noci ho pomstili – osekali půlku nádherných dveří. Ať si
hledají po Sibiři odborníka, který by dovedl dveře obnovit!
Krajhansl byl dovedný zámečník. Poměry v táboře
kdesi v západním Rusku nebyly pěkné. Uprchl, opatřil si různé nástroje a putoval
po vsích. Opravoval zámky, na velkostatcích hospodářské stroje, všude byl vítán
a měl se dobře. Později byl zadržen, ale zase utekl a potom se přihlásil v jiném
táboře pod cizím jménem.
Později jsem se dozvěděl historii Boh. Dvořáka z
Nového Města. Ten v zajateckém táboře v Taškentě se měl velmi zle, sužoval ho
hlad a hlavně žízeň v slunečním úpalu, množství hmyzu, hrozily nakažlivé
choroby. Domluvil se se čtyřmi kamarády, že utečou do Indie, ač měli chatrné
zeměpisné představy. Putovali vyprahlou stepí, nakonec je chytily pohraniční
kozácké stráže, zmlátily a vrátily do zajateckého tábora. Zajatci nepovolili,
ale lépe se připravili. Nasušili si chléb, opatřili hodně vody. Měli už
zkušenosti o strážích, a tak se jim podařilo odplížit se do hor. Stoupali,
trpěli zimou, až překročili Pamír „střechu světa“. Po strašném strádání ocitli
se v Afganistanu. V noci je obklíčila lupičská banda, svlékli je a svázané
hodili do stanu, že je ráno umučí. K ránu přijela anglická hlídka a nešťastníky
osvobodila. Odeslali je do Indie, kde si Dvořák v kterémsi městě zařídil
truhlářskou dílnu. Nic nevěděl o světě, domorodcům a jejich novinám nerozuměl.
Až po letech ho našel československý konzul, pověděl mu, že máme republiku a
může se vrátit domů.
Tisíce krajanů dostalo se do míst, o kterých nikdy
neslyšeli, a každý prožil své dobrodružství. Ovšem mnoho jich také zahynulo.
Poměry v zajateckých táborech nebyly stejné. Nejhorší pověst měl tábor v
Berezovce na Sibiři. Byl zbudován uprostřed neprostupného močálu, vedla k němu
jediná cesta střežená kozáky. V zimě zamrzlé bažiny hlídaly smečky hladových
vlků. V nehygienických barácích bývaly nakažlivé choroby, zvláště skvrnitý
tyfus. Vedení tábora okrádalo zajatce a nebylo možno odtud vyslat volání o
pomoc. Konečně se jednou podařilo propašovat zprávu Červenému Kříži. Padesát
tisíc mrtvých nebylo možné pohřbít v zimě do zmrzlé země, skládali je do
prázdného baráku až po střechu. Ty byly teď při poplachu, že přijede komise,
polity petrolejem a zapáleny. Před příjezdem zástupkyně Červeného Kříže se
velitel tábora zastřelil. Velkokněžna nařídila zapálit všechny baráky, vystavět
nové a posádku vyměnit.
Naši řemeslníci se v Omsku dobře uplatnili a žili
na zvláštní propustky volně. „Černosotěnci“ byla zvláštní skupina zajatců
různých národností. Měli zvláštní propustky s obrázkem Panny Marie a každý
strážník, když obrázek spatřil, pokřižoval se a prchal. Příslušníci byli vesměs
dobrodruzi a lidé nečestní. Někteří se v různých místech dali pokřtít na
pravoslavnou víru, vícekrát, aby získali dary od bohatých kmoter, které se
domnívaly, že získaly na pravou víru pohany a budou mít zásluhy v nebi. Tito
černosotěnci nebyli ke cti žádné straně, ani zajatcům, ani režimu, ani
pravoslavné církvi. Podobnost ruských slov s českými sváděla naše lidi k
domněnce, že umějí dokonale rusky a docházelo někdy k trapnému nedorozumění. Tak
pěkně oblečený zajatec seděl v parku s báryšňou a vyptával se, co všechno dělá.
Ona, že nic, pozdě vstává, krášlí se, prochází, baví, atd. Zajatec s obdivem
říká podle něho ruštinou: „U vás krásný život!“ Slečna zrudne, plácne ho přes
pusu a uteče, k jeho nemalému překvapení, neboť on nechápe, že jí pověděl: „Máte
červené břicho!“
V rozháraných revolučních poměrech vystřídalo se v
Rusku několik vlád, až se stal předsedou vlády Kerenský, populární řečník a
politik a zdálo se, že zdolá situaci a zavede pořádek. Také v Omsku vytvořila se
místní koaliční samospráva, které nechybělo nadšení. Ve prospěch vypsané státní
půjčky svobody byly pořádány téměř každou neděli slavnosti.
• 17. června uspořádala naše zajatecká sokolská
skupina vystoupení v parku Akvaria ve prospěch zmíněné akce. Účast byla velká.
Program sestavil a nacvičil náčelník bratr Malý. Cvičili jsme na nářadí a jako
vrchol sletová prostná. Bylo velké děkování, řečnění. Na seřadiště přiběhl ruský
nadporučík a vzrušeně hovořil: „Cvičili jste sletová prostná, provedená v Praze
roku 1912, kde jsem účinkoval!“ Řekl jsem mu: „Já také.“ Vysvětlil pak, že
jejich učitelem tělocviku na vojenské akademii a též náčelníkem sokolské jednoty
byl F. Erben a ten je připravil a vedl do Prahy na slet. Po slavnosti jsme se
sešli v české hospodě a cítili se jako o sletu doma. Byl to nejkrásnější den za
války. Ve městě naše vystoupení způsobilo rozruch, zvláště, když se rozhlásilo,
že jsme se přihlásili do čsl. vojska. Měli jsme vystoupení opakovat. To se stalo
1. a 3 . července a zvláště poslední bylo velkolepé, když toho dne všecky ruské
noviny psaly o velkém vítězství našeho vojska u Zborova.
Ruské noviny po celé zemi přinášely zprávy o nás,
našem odboji a Masarykovi. Teď už jsme se připravovali na odjezd do legií, když
Kerenský po borovském vítězství pozbyl dřívějšího zdráhání a povolil Masarykovi
vytvoření velkého vojska. Masaryk nedávno přijel do Ruska.
• 5. července na Husovu památku uspořádali jsme v
táboře velkou slavnost s následujícím pořadem:
1. Sbor „Hranice vzplála“
2. Přednáška kolegy Čecháka o významu Husově
3. Sbor „Kdož jste boží bojovníci“
4. Hudba „Bývali Čechové“
5. Recitace básní
6. Přednáška „Srdce Evropy“
7. Sbor „Kde domov můj?“
8. Hudba
Nestalo se, aby v některém táboře zajatci jiných
národností zmohli se na podobné vystoupení. S kolegou Hrejsou jsme pozdě do noci
procházeli se táborem, debatovali, vzpomínali i pohnutě mlčeli…
• 9. července náš dobrovolnický oddíl i s hudbou
se přestěhoval do „laboratoře“ na břeh Irtyše, mimo zajatecký tábor. Už jsme
svlékli rakouské hadry a nakoupili si plátěné uniformy na bazaru a hlavně
furažky s červenobílými stužkami, jež byly našimi legitimacemi ve městě. Bez
ruských stráží cítili jsme se svobodnými občany, denně cvičili a koupali se v
Irtyši.
• 17. července vyjeli jsme z Omska za doprovodu
hudby a četného obyvatelstva. Mnozí zajatci z tábora přijeli později za námi.
Zvlášť srdečně loučil jsem se s bratrem Hrejsou a netušili jsme, že se už
neuvidíme. Směr: Petropavlovsk, Zlatoust, přes hranice Asie, Evropa, Ural, Ufa,
Samara, Pensa, Orel. Ve snu nás nenapadlo, že pojedeme těmito místy opačným
směrem. Celý náš zvláštní vlak byl obsazen dobrovolníky na frontu. Z toho bylo
167 nás Čechů a ostatní Rusové, zvláštní dobrovolnický úderný batalion. My
Čechoslováci jsme jim byli vzorem a cestou nám projevovali náklonnost, ba přímo
úctu. Na kterési stanici pracovali maďarští zajatci. Když jsme vyjeli,
pokřikovali na nás a házeli kamení. Kámen zranil bratra Uhlíře na čele. Když
ruští dobrovolníci spatřili jeho krev, zatáhli za záchrannou brzdu a
pronásledovali Maďary. Tři chytilia na místě je utloukli. Jakmile jsme cestou
zastavili, vždy z jedné těplušky ozvaly se břeskné fanfáry naší kapely a to už
se sbíhali lidé i naši ruští spolucestující. Pak z naší těplušky zazněl chorál.
Potom někdo z našich vysvětlil posluchačům, kdo jsme a proč jedeme pomáhat
zabezpečovat ruskou svobodu. Vždycky zaburácely pozdravy. Střídavě kapela a sbor
vyplňovaly program vystoupení. Obecenstvo bylo vytrvalé a vděčné.
Stále více nás zaráželo, že jsme stále více
potkávali vlaky přeplněné vojáky utíkajícími z fronty. V zemi působil Lenin,
přivezený ze Švýcarska německým generálním štábem a jeho hesla zalomcovala
armádou: „Konec vojny! Rozdělte si půdu! Bertenakradené!“ Tito desertéři
působili na naše spolucestující – úderný prapor – tak, že jich ubývalo, a když
jsme přijeli do Orla, nezbyl ve vlaku jediný.
Padesátidenním putováním z Omska našich šest
těplušek vjíždělo 27. července 1917 do sídla našeho 1. záložního praporu v
Bobrujsku. Tam nás vítala hudba a četní bratři, mezi nimi známá milá tvář Josefa
Boháčka z Německého. Padli jsme si do náruče. Jsem vojákem – dobrovolníkem
československého vojska – legií!
Pokračování ...
Mgr. Josef Kyncl
969 Přečteno ·
|